Pokud patříte mezi ten živočišný druh, co "je z cukru", jak by řekl tatínek, máte to tu krušné. Zejména jestli se k tomu všemu přidá ještě starostlivost o váš účes, tudíž kapuce nepřipadá v úvahu! Ale třeba jsou tito lidé kutilové a své paraple si vystužili, takže ho první poryv větru neobrátí naruby. Osobně preferuju "outodoorovější" variantu, možná méně stylovou, ale myslím, že je jen otázka času, kdy mi můj waterproof outfit vzhledem k meteorologickým vyhlídkám přiroste ke kůži. A tak jsem ráno natáhla přes kalhoty svoje nepromokavé salewy, zapnula bundu ke krku, na hlavu kšiltovku, třeba cestou i trochu něco uvidím, botky, jsem vyměnila za nepromokavé nové, na záda hodila batoh, vyparkovala kolo a vyrazila vodou za vodou, totiž do bazénu. Výjmečně jsem nezapomněla nandat na sedlo pláštěnku, což se ukázalo jako strategický tah, vzhledem k tomu, že déšť překvapivě nepřestal, o co hůř, ani nezeslábl. Hoďku a půl jsem brázdila bazén jako vodní krysa tam a zpátky. Zítra sice asi nepohnu rukama, ale co... Udivená plavčice na mě začala něco drmolit dánsky, ale když jsem s pozvednutým udiveným obočím opáčila anglicky, že nejsem domorodý mluvčí, pohtově přepnula na international mode. Ptala se, kolik jsem naplavala kilometrů. Pobaveně jsem odpověděla, že to nepočítám. Prohlásila něco ve smyslu "ale vždyť jsi tu plavala hrozně dlouho?", já jsem nevěděla, co jí na to říct, takže konverzace skončila na úsměvu, chvilce ticha a pak jsem radši vyrazila do sprchy. Tam naopak ticho nebylo ani náhodou. Právě skončilo plavání miminek s dětmi, tak jsem si skoro říkala, že bych se měla poohlédnout také po nějakém miminku na půjčení, abych zapadla do party. Sprchy stříkaly, dětičky řvaly, maminky utěšovaly, děticky nadšeně kopaly tlušťoučkýma nožičkama, a pak v šatně cumlaly osušku, zatímco se maminky bleskurychle oblékaly.... Vyšla jsem ven, zase voda. Všude voda. Zespoda, zezhora, vpravo šedo, vlevo šedo, na optimismu nepřidá. Tak hurá čvachty čvachty zpátky na obídek.
...
Když by byl můj stůl obrazovka počítače, byly by ve složce "k odeslání". A také by tam někde blikalo "poslat dnes" nebo nějaká jiná upomínka. Ležely tam v obálkách s krasopsině nadepsanými adresami, chyběla jen ta známka a pak ať se listonoš činí. A venku stále leje. Věřte mi, vyrazit zase do toho hnusu bylo to poslední, co se mi chtělo. Ale jak to tak vymyslet? Pošto, pošto, přijď sem, má mtu pro tebe psaníčka. Dětinské. Vyhlídky na zlepšení počasí nulové. Vyhlídky na zhoršení počasí snad radši nechci vědět. Dobrá tedy, kam je to odsud na poštu nejblíž? Můj nejlepší kamarád, jmenuje se googlemaps, poradil, tak už jen navléct neoprény a do deště.. Voda stříká zpod blatníků, ale už vidím červené poštovní schránky, dobré znamení, říkám si nadějně. Když však přijedu blíž a hledám vstupní dvěře do budovy označené jako "post", nic. Naštěstí přijíždí "post" auto, vytupuje z něj chlapík s balíky a dopisy. Zastavuji své zmatené kroužení u něj a doufám v domorodou radu. "Pošta? Jako poslat dopis? Ahá, koupit i známku a pak poslat? Ne, to tady nejde." WHAT?! Vžycky jsem si myslela, že když potřebuju známku a posta dopis, když půjdu na poštu, mělo by všehcno klapnout. Evidnetně omyl, v Dánsku není pošta jako pošta. Poděkuju mu ale i za jeho "to musíte jet tudy, tudy a tudy a ta to je" a nenadšeně pokračuji v cestě. Není nad odpolení projížďku v dešti, že. Podle popisu skutečně zastavuji u budovy s označním "post". Je to mimojiné i obchod, takže když jkao vodník nakráčím dovnitř a ocitnu se mezi regály s banány a pomeranči v akci, jsem trochu zmatená, kde že je teda ta listonoščí přepážka, ale po chvilce zmateného bloudění očima po zdech se prokoušu přes cedula "mléčné výrobky" a "maso" až k červené "post". Ruce mám úplně mokré, tak si připadám jako malé dítě, co má špinavé ruce a jen s nimi máchá vzduche v naději, že špína opadá. Beznadějné. Vyhrabu z tašky obálky a aniž bych se jich dotkla (a namočila je), nechám je vyklouznout z plasotvé košilky přímo před sečnu na přepážce. Kouká na mě trochu rozpačitě, ale zřejmě mi jen závidí můj mokrý účes. Zaplatím a vyrážím zpět ven do deště, kde oddaně čeká můj osedlaný oř. A společně se plížíme proti proudu vody valící se po silnici. Občas nás trochu pokropí projíždějící auto, občas žuchnem do kaluže, občas mám pocit, že plastové pedály někdo navoskoval protože kloužou jak bowlingová dráha. Jistě, spdčka jsou přeci přežitek... Vymeteme všechny červené na semaforech, jak jinak, vždyť přeci neprší, jen leje!
Parkuju kolo, zavírám dveře a honem do tepla a sucha. A ty depresivní hnusno si zůstaň venku. No, řeknu vám, žáná paráda tohle počasí není. Pozitivní energií a optimismem příliš nenabíjí. A to je teprve září, ajajaj, to abych si pořídila horkou čokoládu...
