Dívala jsem se na číslo pověšené na zdi. Oloupaným bělítkem prosvítalo černě natištěné jméno. Čtyřmístná číslice, koridor H. Všude bylo tolik lidí a každý zběsile zvedal ruku o obloze, aby jeho sportteter chytil těch pár zbylých družic, co nad Prahou zbylo. Teď si vyčítá, že jsem tehdy nenapsala něco bezprostředního hned
I když si pamatuju skoro každičký moment z toho "velkého dne", líčit ho je s takovou odmlkou už nemá cenu. Beztak jste rádi, že se vám ta díra v hlavě, kterou jsem vám hned po výkonu nadšením vykecala do hlavy, začíná trochu zacelovat. Jen vás chci upozornit, neradujte se předčasně. A teď sebou možná trhnete a řeknete si, no počkat, vždyť tehdy ani nechtěla běžet. Tehdy to byla jen souhra náhod a okolností. Ačkoli některé moudré hlavy už v cíli tvrdili, že si nedám pokoj. Že tohle nebude "ten poslední". Já byla samé nevím nevím, květen daleko, jdu běhat, ale občas se ozvalo takové hlody hlody... Pak ale kladívko udeřilo naposledy a hřebík zajel hluboko do dřeva. A bylo vymalováno. Prst pomalu klesal ke klávesnici. Všechna "mám-nemám" najednou zmizela, zůstalo jen "chci" a sebevědomé "dokážu to". Klik, a bylo rozhodnuto. Zase se budu tulit v koridoru s cizokrajnými běžci, zase budu chytat satelity a večeřet obrovskou porci těstovin. Zase budu váhat a pochybovat, že se doplazím do cíle. A třeba se budu zase smát jako cvok i na třicátém třetím kilometru. Je to bláznoství, ale chci to začít znovu. Chci zase brečet štěstím, chci doběhnout do cíle a vrhnout se někomu kolem krku a zalykat se štěstím, že jsem to dala. Protože s tou soukromou pojízdnou toitoikou to určitě dokážu!
