Bambi!

Když vcházíte dovnitř, připadáte si trochu provinile. Opravdu tam můžu? Není tohle jen vstup pro personál a ošetřovatele? Ne, slečinko, tohle není ZOO. I když, vlastně trochu je. Tady akorát nemusíte koukat přes plot a prostrkovat foťák skrz mříže. Žádné výstražné cedule "nekrmte zvířata". Naopak, každý tu běhá s jablíčkem a mrkvičkou na nahání je. Zrovna jako támhleten prcek. Sotva umí říct "máma", ale s mrkví v ruce se neohroženě vrhá doprostřed stáda jelenů, srnek a daňků a vesele kříčí: ,,Bambi!" 

Nikdy jsem takhle blízko paroháče nebyla. Je to tochu zvláštní pocit, zejména když si přestavíte, že mu lupne v palici a rozhodne se vás popostrčit svými parohy. Zato srnky vědí a zkušeně se hrnou v vám a očuchávají tašku, co dobrého jim asi naservírujete. Naháhnu tuhu a vlhký čumák mi drcne do dlaně. Nemám mrkvičku, smůla, holka, příště. Procházím se parkem a pozoruju odpočívající stáda pod stromy. Někteří spí a je jim úplně jedno, že na ně blejskám z foťáku, většinou si dál poklidně chroupají bukvice nebo se marně snaží nacpat si celé jablko do chřtánu. Samci nadutě korzují kolem svého harému a mladí koloušci trdlí kolem a vesele pohazují kopýtky.

 Prostě paráda, kdo by to byl řekl, že jsme stále ve městě. Vracím se oklikou zpátky k východu a najednou si všimnu rozrochněné plochy ohraničené plotem. Bahno je rozvrtané jako kdyby tam naběhlo stádo divočáků. A taky že jo, když se kouknu pozorně, vidím je mezi stromy. Pořádný macek tamrejdí rypákem v hlíně. Vedle je další a támhle vzadu další. Vida, mají tu pěknou zoologickou. Seběhnu z kopečka a  mířím k východu. Srnka u plotu si mě přeměřuje pohledem. Neboj, holka, ještě se stavím. A polepším se, příště ti přinesu něco dobrého. Jako by mi porozuměla, frkne a odběhne pryč.

No co koukáš jak sůva s nudlí?