Celé krásné tři dny, a pak nám došla trpělivost. Domluva je hezká věc, drát taky, ale když existují jednodušší a hlavně pohodlnější způsoby, jak se připojit k internetu, proč je nevyužít. Nemusíme si tu hrát na extrémy, stačí, že v koupelně se nám tvoří bazén, protože kanálek poněkud hůře odtéká... Tak jsme s Johannou vyrazily do města. Jednak jsem chtěla vidět jednu show, pak jsm byla zažádána o průvodcování po městě a nakonec router se ukázal jako skutečně potřebná věc. Měly jsme sraz na nádraží, já sfrčela dolů na kole, Johanna jela autobusem. Hehe, a já tam byla dřív, chachá! Jen jsme si možná mohly vybrat lepší místo na sraz, ale kdo měl tušit, že představení, shodou okolností, to, které jsem chtěla vidět, začíná právě na to mamelé náměstíčku před vlakovým nádražím...
Vlastně to byla docela hustá show, španělská skupina Colla Vella, která vystupuje s cirkosovým číslem lidské věže, údajně vystupovali i na zahajovací ceremonii olympiády v Barceloně (1992). A jejich číslo je skutečně dechberoucí. Jako opičky po sobě šplhají nahoru a staví další a další lidská patra. A navrch jim nahoru vyhupkají děti, taková škvrňata, řekla bych, že tomu úplně nahoře nemohlo být víc než pět. No... hustý, co na to jiného říct...
Pokračovaly jsme na vycházku po městě, všude spousta lidí, mrtvo v tomhle městě skutečně není...A nebaví se jen dospělí, na děti se myslí také. Ostatně o tom mě přesvědčila kromě skákacích nafukovacích hradů ještě jedna docela povedená atrakce. Řeknu vám, když bych byla dítě, jdu do toho. A když by to nebylo na kanále, podél kterého byly restaurace jedna vedle druhé a každá měla zahrádku obsazenou vegetujícím osazenstvem, asi bych neváhala tu ptákovinu vyzkoušet. Byly to vlastně takové obí nafukovací balóny, které jako bójky pluly na hladině. Na jedné straně byl zip, kterým se dalo vlézt dovnitř, zaponout a hurá blbnout na vodu. Prostě paráda, děti bouraly do stěn, chodily po průhledných stěnách a válely se na hladině, ale přesto v suchu a teplíčku.
Další zastávka byla v obchodě s elektronikou. Stačí se zeptat, vida a máme router. Teď už jen zapojit a bude konec kabelovému přepažení našeho obydlí. Ehm, podle návodu je zapojení easy, jenže..jenže... Možná si myslíte, že když máme router, vesele si bloguju z bezdrátového internetu. Hohoho, kulový. Že můj mrňousek počítač nemá mechaniku, to by nebyl problém. Ale jak jsem tak zapojovala a připojovala a spojovala, najednou došly dírky, kam dráty strkat Je bezva mít tři USB porty, ale když nemáte USB kabel, jsou vám trochu nanic... Tak jsem trochu vztekle, trochu naštvaně a trochu smířeně zase vzala kabel a cvakla ho do počítače. A nezbývá než počkat, až přijde Johanna, nainstaluje to do svého počítače a já se pak chytnu na její wifi a zaktivuju router u sebe. Achjo. Mám svoje prdítko ráda, jsem na něj zvyklá, ale ukazuje se, že jsou věci, na které zkrátka stavěný není... Nevadí, hlavně že se to jednou podaří... doufám...
