Myslím, že jsem dokonce zrovna přemýšlela, jak sformulovat první větu mého dalšího článku, když se na facebooku objevilo hlášení od Ronji (má dánská, po roce a půl práce v televizi zkušenostmi protřelá spolužačka, která se mnou dělá další video), že je nutná okamžitá pohotovost všech členů našeho miništábu. Proč? Ehm, naše další video bude o biopotravinách, o tom, jak to hezky funguje v Dánsku, jak to občas může být složité s EU a tak, uvidíte, až to bude hotové. Každopádně lehká panika nás zachvátila, když Ronja náhodou natrefila na program dánské ministryně zemědělství, který hlásil, že 7. září je v Aarhusu. Počkat,, 7. září je pátek, to je dnes! Měla by se účastnit jakési debaty na místním Organic food festivalu. Ojojoj, to nás přeci zajímá. A nejen zajímá, to chceme! Sice ještě nemáme promyšlené, o čem a jak náš příběh bude vypadat, ale takovéhle příležtosti se nezahazují! Takže honem do školy, pár telefonátů, rychlogooglení, připravit otázky, kamera, stativ, mikrofony a frčíme. Mezitím, co se kodrcáme na kolech do přístavu, kde na zelené ploše trčí desítky bílých (jako bio by měly být snad zelené, ne?) stanů a stánků, dozvídáme se, že kromě paní ministryně navštíví festival ještě jedna zajímavá osoba: šéf národní organizace sdružující všechny ekofarmáře v Dánsku. Oujé, to chceme, s vámi pane, bychom si prosili o rozhovor. Domlouváme se na sobotu, všechno klape, je to až neuvěřitelné, jaká náhoda nám hraje do karet. Z tohodle zkrátka musí být dobrý příběh! Přijíždíme na místo, na infostánku dostaneme zelené náramky pro vstup, který je pro nás, "novináře", zdarma na všechny tři dny probíhající akce. No to je ráj! Jako velbloudi dorazíme se vším vybavením na debatu. Připravit stativ, kameru, mikrofon a hlavně být ready. paní ministryně je značně zaneprázdněná, dává nám tak pět minut. Musí to být rychlá akce, všechno klapat jako na drátkách. Debata končí, pozorně sledujeme paní ministryni a kolem ní hopkající sekratáře a mluvčí. Konečně kráčí směrem k nám, usmívá se, snad dobře naladěná. Dáma od rány, která umí trefit hřebík na hlavičku, jak se ukázalo. Velmi milá a přímočará, lidé ji prý mají rádi, za což ji údajně ostaní politici nemají v lásce. Je to zvláštní pocit, dětal rozhovor s někým takhle vysoko postaveným. Nikdy jsem tu příležitost neměla a nečekala bych, že zrovna v Dánsku přijde. Nechci z toho však dělat velké haló, přecijen šlo očtyři otázky ohledně organických potravin, plánů a ustanovení, takže žádná "rocket science".Ale zní to profesionálně, takže chlubit se určitě můžu. Šťastně jsme vydechly všechny tři. Máme to. A hlavně, máme tohle, a svorně jsme zvedly zelené pásky na zápěstí. Podnětů k natáčení tu bylo hafo, jen si vybrat. Pár jsme jich natočily ještě v pátek, ale většinu jsme nechaly na sobotu. Ostatně, stějně bylo téměř sedm, když jsem konečně zaparkovala kolo doma a vyrazila si ukuchtit něco k večeři...
Bylo krásné sobotní ráno a protože jsem věděla, že nás čeká celodenní natáčení, potřebovala jsem se naspeedovat svojí běhací drogou. Báječné. jen ten župan mi tu chybí, když přiběhnu, hupsnu do sprchy (čímž vytvořímv naší malé koupelničce bazén), připravit snídani, kterou si přinesu do pokoje, rozvalím se na posteli a snídám. Vždycky si vzpomenu na tu pohodičku, když se takhle doma v županu rozvalím do křesla, snídám a u toho třeba píšu článek nebo čtu zprávy nebo tak... No, ale ten župan tu nemám, tak to trochu nemá ten správný styl, ale nevadí. I tak mám ráda rána. I ta dánská. Ale abych to nezamluvila, plán byl sejít se v 11 ve škole. Mezitím však ještě proběhla panika, jak se dostaneme k vybavení, které bylo zamčené ve skříňce, která byla v zamčené škole. Existuje cosi jako vstupní karta do školy. Tu jsme měly. Jenže klíče a vstupní karta do místnosti, kde jsou skříňky, má Marieke, která byla v Legolandu. Ojojoj. Náš zachránce se ale objevil záhy, Hans, náš technik, naštěstí bydlí kousek od školy a naštěstí byl ochoten vylézt z postele v sobotu o chvilku dřív, aby nám v 11 odemknul. Sláva hurá, jedeme na interview.
Chlapík, se kterým jsme dělaly rozhovor, šéf "bio-organizace", byl hrozně milý a velmi přátelský. Původem z Británie měl hezkou angličtinu a v hlavě všechno srovnané. A mluvit uměl a mohl, na tříminutové video nám toho řekl až moc. Ale lépe více, než méně. Když jsem mu kladal otázky, musela jsem sice stát na takové dřevěné plošině, abych byla očima zhruba v jeho výšce, ale to nevadí, v záběru nikdo nic nepozná. Po rozhovoru jsme ho ještě chvilku nechaly zapojeného na mikrofon a pronásledovaly ho ke stánku, kde dětem dával tetování I love eko. Jedno taky mám, pěkně stylové. Podobá se těm nápisům na turistických tričkách, kde máte I love NY ale místo love tam je srdíčko. Tady je akorát srdíčko jako jablko, nahoře má doreslenou stopku a lístečky. A navíc, eko se dánsky píše oko, ale to první o je prázdná množina. Uznejte, mnohem lepší než jen nějaké tetování ze žvýkačky!
Rozhovory s hlavními hvězdami byly u konce, ale spousta práce před námi. Natáčely jsme děti, jak si hrají na balících sena, kravičky, co se navzájem olizují, prasátka, co vrtí ocáskem, když se po nich plazí děti a nadšeně je hladí a plácají po hřbetě, samožřejmě spoustu záběru ovoce a zeleniny a bylinek a stánků a nadšených lidí, co ochutnávají a kupují a ochutnávají a vybírají... bylo to hezké, rodinky s dětmi vyrazily na festival, roztomilé děti se baví se zvířátky v seně, rodiče nakoupí zdravou večeři, je hezky, jsme venku, jako zreklamy na šťastnou rodinku. A mezi tím vším natáčíme my, ještě zvuk tady a záběr tady a sekvence tady a tenhle zoom byl moc rychle a musíš to znovu zaostřit a vyber si radši lepší pozadí...dostávala jsem desítky rad a pouček, zkoušela si tohle a támhleto, bylo to fajn. Vyčerpávající a únavné, ale fajn. Dokonce i prasátko nám čmuchlo do kamery, takže skvělý úvodní záběr! Jen jsme pak musely vyčistit čočku, celou nám jí zafunělo. Na závěr ještě zamyšlení, jak že celý příběh sestavíme, aby byl atraktvní i pro mezinárodní publikum. Protože ano, vážení, neděle je ve znamení stand upu, takže mě uvidíte, jak nadšeně líčím do kamery cosi o bionadšencích... Ale to je až neděle, teď si chci vydechnout...
Cesta na festival je bezva, je to z kopce. Zato zpátky, s kamerou na zádech, s protivětrem v obličeji a kolem, které váží půl tuny a když šlápnete, zaskřípe víc, než se rozjede. No, nepřála bych vám to Možná snad že byste si to vyzkoušeli, abyste pochopili má některá chvilková rozhořčení, kdy bych tuhle zatracenou hajtru nejradši shodila do propasti a odjela domů za svou milovanou meridou a místo otravné pixly s kamerou nebo vaku se stativem si jako každýn normální člověk dala na záda camelback a vyrazila strávit víkend jako každý normální člověk, třeba vyjížďkou na kole. Ale co se dá dělat, televize je i o tomhle. Tak to mám všechno v jednom balíčku, hezky na vlastní kůži a se vším všudy.
Ještě než začnu vyrpávět o dalí fázi našeho natáčení, ještě zmíním novinku: pořídila jsem si permanentku na plavání. Bazén je asi 10 minut na kole, takže paráda. Vyplavala jsem se jako štika, pak hurá nakoupit (pořád z kopce), pak z nákupem zpátky (uf do kopce) a pak zase dolů na festival... a pak že Dánsko je placka...
Nejprve jsme dlouho zmateně chodily a vybíraly místo, kde vlastně náš stand up uděláme. Upřímně, finální volba není nejšťastnější, ale co se dá dělat. Teď už jen naučit nazpaměť napsaný text. Uf, aspoň že tentokrát je to česky. Vlastně to bylo o dost jednodušší, sice se na vás lidé dívají podivně, když civíte do kamery a blábolíte něco podivnou řečí, ale na druhou stranu, je vám to fuk, neví, že třeba říkáte blbosti, neví, že zníte hroooozně... jen vidí, že vám ten zatracený vítr fouká do vlasů tak, že váš profiúčes od kadeřníka se změnil v podivně vyhlížející háro..nevadí. je normální, že se člověk nerad vidí a slyší, žádná panika, není to video pro BBC... Zkoušely jsme stand upy jednou, dvakrát, třikrát, pořád dokola, občas se nám někdo zastavil přmo předkamerou... ale nakonec hotovo, nějak to dopadne. Na zpáteční cestě k východu jsme ještě ochutnaly uzený sýr, mňamka, a koukaly chvíli, jak ho vlastně místní mistr vyrábí, respektive udí na slámě v peci. A pak už horá domů, na tržišti nakoupit zásoby ovoce a zeleniny, ale pak už úkoly volají, ze 110 stránke zbývá ještě tak 50, pak už "jen" napsat voice over na pondělní hlasové cvičení, vygooglit nějaké info o českých biopotravinách, dodělat úkoly na dánštinu, zopakovat všechno z minula a pak pardon, ale opravdu už půjdu spát. Myslím, že se za produktivitu tohoto víkendu skutečně nemusím stydět...
