...a vy co ne, šťastní to lidé jste. Stejně tak jako já, zejména dneska ráno. Po deštivých dnech se člověk ráno skoro bojí otevřít oči, že bude zase lejt. Dnes jsem si ja ale musela promnout, abych se ujistila, že jsem vzhůru. Obloha byla modrá, sluníčko svítilo, naprostá pozdimní idylka. Vážení, tady se nikdo neptá, jestli máte velkou rýmu nebo kašlíček. Tohle počasí je jako dělané na pořádné běžecké venčení. Už když obouvám boty, cítím takové to svrbění, už se těší, holky moje. Kontorluju zásobu kapesníků, zhodnocena "dostatečně" a vyrážím. Svěží vzduch je chladný, ale sluníčko hřeje. Nos mám jako průtokový ohřívač, ale to je fuk, rýmo, rýmo, mazej pryč. Se zodpovědnou myšlenkou pokračuji na svém "středním okruhu" (na krátký je zkrátka moc pěkně a na dlouhý ... by to bylo ideální, ale tak rýma a kašel, dobrá, snad příště, tentokrát budu zodpovědná). Až na pár pejskařů a jednoho běžce je park prázdný. Tentokrát ani srnka, ani liška. Co se sakra stalo, že se mi běží tak skvěle!?.. Nestěžuju si, je to paráda, je cítím, že nožky se tentokrát budou bouřit. Krok, další, další, další... ale kdepak, nezastavujeme, další a další...neměla bych... další, další... Pořád běžím a slyším, jak nožičky volají "ještě, ještě"... a tak běžím dál. Prostě nejde zastavit. Dobrá, možná to není dobrý nápad, když jsem je s rýmičkou už včera protáhla na patnáctce, ale tak i špatné nápady občas končí dobře... a někdy si prostě nemůžete pomoct. You can´t simply stop... Je to zvláštní pocit, připadáte si jako byste se do konce života chtěli pohybovat jen běžmo. Běžet a nikdy se nezastavit. Neohlížet se, jen běžet stále dopředu. Běžet a nést si s sebou ten hřejivý pocit uvnitř, to štěstí a nadšení a vědomí, že tohle nikdy nepřestane...Jojo, běhání, to je věc!...
