Ozvalo se šramocení v klíče v zámku. Vida, už jí tu máme. Dovnitř se nasunul nejprev velký černý kufr a za ním vstoupila kudrnatá vysoká blondýna. Usmála se a představila se jako Johanna. Pomohla jsem jí s druhým kufrem do schodů, chvíli jsme rozpačitě stáli v naší malé předsíňce, a pak jsem jí odvelela do jejího nového královstvím prázdnoty, jejího pokojíku. Jako správný průvodce jsem jí vzala na prohlídku našeho obydlí, ale vzhldem k tomu, že od jednoho konce k druhému je to maximálně deset kroků, moc jsme se nenachodily, což je ostatně dobře, po mononukleoze se stejně žádná velká zátež nehodí. Naše pidikuchynka už nevypadala tak prázdně, jako když jsem do ní poprvé přišla, v koupelně už to také vypadalo, že tu někdo bydlí, podle počku kartáčků všeho všudy jeden člověk, překvapivě já, jiné nájemníky tu nemáme. Jednoduše by se sem nevešli, s cizimí lidmi postel nesdílím, omluvte mě. Připadala jsem si jak kolovrátek, když jsem drnčela a vyprávěla, jak to tu chodí a nechodí a co se jak kam dává. Přikyvovala a poslouchala, občas se ptala, ale většinu času jen zmraženě očima prohledávala prázdné zdi. Vskutku to není hotel, slečno. Zřejmě očekávala víc. Skoro určitě, vypadala skutečně zdrceně. Seděla na posteli, občas vykuňkla "oh my god" nebo si povzdechla. Bylo mi jí líto, vypadala unaveně. Sedla jsem si k ní do pokoje a povídaly jsme si, což bylo docela fajn a evidnetně jí to zvedlo náladu, protože prohlásila, že to zkusí si tady zvyknout. Holka, tři měsíce a pak hasta la vista, olé! Takže žádná hrůza, stačí jen trochu vylepšit zdi, vybalit a zaplnit prázdnotu a občas slyšet vlídné slovo, které všechny pochybnosti zažene do kouta nebo vyžene otevřeným oknem ven. Ne, skutečně to tu není hotel,ale to si snad nikdo nemohl myslet. A dokonce to není ani jako doma, nebo aspon jsem zatím nenašla cedulku "večeři máš v troubě". Bylo by překvapivé jí najít, vzhledem k tomu, že emáme troubu... ale každopádně nidko ti nenakoupí, neuvaří, neuklidí, nevypere a holt občas člověk nemá ten nejhezčí nábytek. Třeba já mám pěkně hnusnej strop a pěkně hnusnou lampu. Ale co... Každopádně Finka vypadala hodně rozpačitě. Připadala jsem si z jiného světa, když se mě zeptala, jestli tu může pít vodu z kohoutku. Milá dámo, jestli si chcete kupovat balenou, jak je libo. Nechala jsem jí vybalovat, evidentně volala domů sdělit poznatky a první dojmy, protože po chvíli se ozvala konverzace v podivném jazyce. Chápala jsem jí, když jsem pijela první večer, byl tu taky tak pusto a smutno a prázdno...ale člověk se zabydlí a zvykne si. Lidská psychika je totiž báječná věc. Vyrazily jsme na exkurzi po okolí, tady je obchod, sem se vyhazují odpadky, tady je prádelna a v těchhle dveích bydlí pan správce... Byla milá. A podivovala se, jestli všichni v Čechách mluví takhle hezky anglicky a trochu stydlivě dodala, že si myslela, že Češi moc anglicky neumí. Pobavilo mě to, už jsem zažila horší otázky, třeba jestli známe televizi..takže v pohodě... Bylo půl páté a já musela jet do školy na sraz kvůli našemu videu a tak jsem jí nechala samotnou zkrášlovat království. Nebo možná sebe, je to opečovaná slečna, ne jako já :).. Ba ne, myslím, že to bude fajn, vypadlo z ní, že je to volejbalistka, dřív hrála první ligu, dvoufázový trénink, zápasy... něco o tom ví... Teď už "klesla" na drhou ligu, protože s minulým podzimem v Holandsku a tímhle v Dánsku to nebylo úplně ono, trénovat na dálku se moc nedá. Ale je to fajn, společný zájem by to byl. Ač tedy moje psaní do RUNu a její psaní do časopisů o módě a celebritách se moc nekryje...
...každopádně musím přiznat, že "zatím dobrý". Uvidíme, jak to půjde dál, třeba až se obě hladově budeme prát o kuchyň nebo ráno stepovat před koupelnou stylem "nožky křížem, ajajaj, asi se počůrám a ten lachtan se tam rochní"... Kdo ví...
Takže vážení, hlásím, že kapacita místnosti 1+2 byla naplněna!
