Tak nadešla chvíle, kdy se šatník začal vyprazdňovat doté
míry, že došlo na návštěvu místní prádelny. Sbalila jsem všechnu propocenou smraďošinu,
vzala si kartu a vstupní čip a vyrazila na výzvědy. Píp, rozsvítilo se zelené
světýlko a já hupsla dovnitř. Ocitla jsem se mezi šesti pračkami, dvěma sušičkami
a podivným stolem, zřejmě na žehlení. Na zdech kromě pozvánek na happy hours v místním
baru vysela spousta letáčků v dánštině, ale také, naštěstí, instrukce v angličtině.
A taky ceník. Ojojoj, to bude ještě věda, takových
programů a možností nemá ani
naše pračka doma. Vybrala jsem si jeden stroj, nafukovala ho prádlem a zaklapla
víko. Tak jdeme na to. Na vrchu pračky byl displej a vstup na kartu. Jako do
bankomatu jsem zasunula kartu. Píp. Displej se rozsvítil. Bezva, tak jak že
byly ty jednotlivé kroky? Zvolit program, jistě. Jenže háček, pračka mluví jen
dánsky. Ale vida, piktogram barevného prádla, to je ono. A 40 stupňů, to je
ideální. Dokonce i prací prášek si můžu zvolit automaticky. Nebo manuálně,
vedle vidím, jak se válí nějaký Bonux či co. Ale zkusíme automatiku. Rozpačitě
mačkám tlačítko start a vytahuju kartu. Krásných 9,50 DK a budu zase krásně
voňavoučká a vymydlinkovaná, žádný běžec smraďoch. Za 45 minut si přijďte. Tak
jsem zvědavá, jestli budu z pračky vytahovat trička velikosti akorát na
panenku. Snad ne… Každopádně veselá story ještě přijde, až s tou mokrotou
přihrnu sem. Protože kam všechno to mokré prádlo rozvěsím, aby uschlo, to zatím
věru netuším. Ještě že mám ještě takových 30 minut, než pračka dopere, to je
času, něco se vymyslí…