Všechno vypadalo tak optimisticky a jednodušše. Anglická verze našeho videa byla hotová, už zbývalo "jen" změnit voice-over za můj český, přihodit na pár místech titulky a pálíme až z DVDčka jiskry létají. Jenže kulový. Holčičko, to sis přece nemohla myslet, že to bude tak jednoduché. Vždyť nic neumíš a tvoje metody klik pokus-omyl ti zaberou zatraceně času. Zřejmě jsem před počítačem vypadala příliš sebevědomě, tak se rozhodl, že mě trošku poškádlí. Začalo to tím, že jsem projekt vůbec nemohla otevřít. Ještě že máme Hanse, našeho ochotného pana technika. Sice máme ztrátu 2x20 minut kopírováním z počítače na disk a z disku do počítače, ale vida, funguje to. Tak jsem na to. Nejprve si poslechneme, jak nám to Terezka namluvila. Nic moc. Minimálně nějaké pasáže si zaslouží nahrát znovu. Opět se tedy zavírám do prázdné místnosti s kamerou, sluchátky na uších, mikrofonem před sebou, hezky artikuluj, žádná obloučková intonace, hlas položit pěkně nízko, ať nám to nějak zní. A hurá do počítače. Řeknu vám, stále žádná sláva. Ale co, nemůžu tu být sto let, jak se tak znám, stejně nidky nebudu spokojená... Vystřihávám potřebné části a jako puzzle je skládám k obrázkům videa. Teda, jsem to ale ukecánek, škoda slov. Celou kostru pak musím posouvat, zlatá angličtina, jak hezky stručně to s ní jde vyjádřit. Jenže když tohodle pachtění začínám mít tak akorát dost, všimnu i, že mi hlas a artikulace lidí na obrázku nesedí. Vlastně to celé nesedí. Úplně všechno se někam nějak podivně posunulo, takže to celé zní úplně špatně. Ne, nemá smysl detailně popisovat, co se stalo. Prostě se to rozbilo. Všechno špatně. Věž z kostek spadla a mě nezbylo než začít znovu od základů. Ale jak? Jak ji postavit tak, aby stála, klidně trošku nakřivo, ale hlavně ať stojí. Nevím. Nevím, co se stalo, nevím, co mám dělat a když vím, co mám dělat, nevím jak to mám udělat. Propadám beznaději a obrazovka se na chvilku zamlží. Ale no tak, zvedni hlavu, to půjde. S češtinou ti tady nikdo nepomůže, ale s technickými věcmi ti tu leckdo poradí. Začínám znovu, pěkně jeden puzzle vedle druhého. Sestavit, přehrát, upravit, přehrát, nesnáším svůj hlas, přehrát, upravit, už to umím nazpaměť, přehrát, upravit, proč to zní tak podivně, přehrát, upravit... A nakonec jsou čtyři hodiny. Dejme tomu, že bychom to měli. Ještě chybí titulky. A doladit detaily. Chtěla bych, aby moje video bylo dobrý, chtěla bych si říct "jo, to se mi povedlo". Škoda, že do téhle fáze je to ještě daleko. Snažím se vzpomenout si, co všechna ta tlačítka znamenají. Listuju návodem a účtuju si na konto každý úspěšný krok. Blíží se půl pátá a mě ještě čeká Lidl a tržiště. Jo, slečno, jinak to na nějaké hody k večeři nevidím. Naposledy pouštím celé video. Místy je to hooodně kostrbaté. Zítra se tomu ještě podíváme na zoubek. Možná by stálo za to něco namluvit znovu. Achjo. O kolik je jednodušší udělat vše dobře napoprvé. Navíc netuším, jak to vymyslím s titulky. A tak vůbec, tohle se má tvářit jako nalůl profi video. Hehe, tenhle výtvor je spíš výsměch než nějaký pokus o profesionalitu. I tak ho ale uložím, pozavírám okna na ploše a vyjdu na denní světlo. Zítra je taky den. I profíci se to museli nejdřív naučit, aby mohli být profíky. Nejsem si jistá, že někdy chci být profík, ale chci to umět. Chci, aby to video bylo dobrý. Nejradši bych vám tady slíbila, že bude dobrý, ale to radši ne... Každopádně zítra, Final Cute třes se!
