 |
| Taková malá výbavička... |
Pravda, nutno připustit, že sama bych si tohle téma asi nevybrala. Tedy, nic proti barovým kvízům, ale zakouřené prostory se spoustou pivně naladěných Dánů asi nejsou úplně můj styl. Ale co, anglický quizmaster, který každý čtvrteční večer, už patnáct let, připravuje kvíz o 45 otázkách, není špatná osoba na tříminutový miniportérét. A ostatně, lepší návrh nepadl, čas běží, jdeme na to. Duncan, náš hlavní hrdina, kvíz připravuje sám. Je to učitel na místní Business school, kde učí angličtinu a sociální vědy. Kvíz vždy večer se vší grácií vyhodnotí a slavnostně udělí cenu vítězi: 200 DK pivní poukázka do místního podniku, australského Billabong baru, malé putyky zastrčené v jedné z uliček centra Aarhusu. Stylové prostředí je sympatické, snad jen to kouření uvnitř mu dělá vroubek. Majitel i barmani jsou milí a přátelští, mluví krásnou plynnou angličtinou (kromě dánštiny, samozřejmě), což bylo velké plus pro náš rozhovor, jinými slovy o práci méně s titulky. Natočili jsme desítky detailů a vychatávek zavěšených na zdech, vyblbli se s tematickými záběry pivních skleniček a cigaret čmoudících v popelníku, vyzpovídali barmany a pak už jen doufali, že všechno klapne ve čtvrtek večer, kdy nás čekala třešnička na dortu, pravidlený čtvrteční kvíz. Vytvořili jsme také tým, ale evidentně to nemáme moc v malíčku, prosvištěli jsme to na plné čáře s krásnými 6 body. Ehm, z 45 možných to není věru mnoho. Ponaučení, které jsme si z toho vzali, zní: příště s sebou vzít odborníky na hudbu, fotbal, historii, aktuální politické dění, dánskou politiku, události ze světa.. a pak se možná zadaří. Nevadí, byli jsme tam kvůli natáčení, takže máme aspoň výmluvu, že jsme se nemohli soustředit. Když by se ale hodnotila originalita názvu týmu, museli bychom zabodovat s naším "Thank god we are not in Lousiana". Po patnácti otázkách se vždy papíry s odpovědmi vybrali a Duncan opravoval. Jako ve škole. A pak jedeme dál. A nejen kvíz jede dál, také další rundy panáků, piv a cigaret, vše soplněné řádnou hospodskou mluvou, samozřejmě. Takže se nám večer zpomaluje a zpomaluje, hodiny odbíjí jedenáctou a my stále čekáme na hvězdné zakončení. Konec, prosím už konec. Poslední záběry jsme slavně pořídili kolem půl dvanácté, balíme stativ, kameru a mikrofony, děkujeme a loučíme se se sliby, že příští kvíz je náš a pak už sedáme na kola a frčíme pryč. Protože teď už je jen otázka okamžiků, kdy se osazenstvo zboří úplně. A to už náš hledáček skutečně vidět nemusí.
 |
| Taková malá kamerčička... |
Hned v pátek jsme vyrazili do školy stříhat. Celodenní maraton byl vyčerpávajícící, ale vyplatilo se. Volný víkend před námi, první úkol splněn. Jestli na jedničku, to se uvidí pondělí. Škoda jen těch třech spotřebovaných DVD.. První poškrábané už v krabičce, na druhé jsme slavně vypálili naše video, pak ho přehráli pro kontrolu a stejně slavně zjistili, že se nám na konci posunul zvuk s obrazem, takže oujé, celé peexportovat znovu....na třetí DVD. Voilá, můžeme být rádi, že nám DVD poskytuje škola. Jinak by se nám to zřejmě trochu prodražilo. Ze školy jsme odcházeli kolem půl páté. Slušná práce. A vlastně docela legrační pohled na počítačovou učebnu plnou macků, před každou obrazovkou trojice osluchátkovaných studentíků, co s nadšením civí na znovu a znovu se přehrávající sekvence obrázků a komínky značící hlasitost, co se zběsile houpou nahoru a dolů. Vypadá to docela profesionálně. Vlastně se mi to docela líbí. Ale pro dnešek toho mám dost. Zaklapnu dveře a vyjdu ven směrem k parkovišti kol. Svítí sluníčko, fouká (překvapivě), je pátek, prví školní týden za námi. Odemknu zámek, nasedám na svého oře a s vrzáním vyrážím vstříc volnému víkendu...
